Hon

Karl Popper napsal někdy v polovině minulého století několik článků a knih o tom, že správná hypotéza musí nabízet prostor pro své vyvrácení. Pokud totiž upravujeme náš výklad faktů na základě teorie, pokud nezavrhneme hypotézu, když empirické důkazy nesedí, pak si ona teorie nezasluhuje být teorií nazývána a měla by být odmítnuta. Měla by být nahrazena něčím, co vyvratitelné bude. Poppera v jeho knihách sice zajímala především věda, s jistým nadhledem by se ale dalo říct, že jeho charakteristika sedí i na děj Honu jako takového. V něm je totiž hlavní hrdina obviněn ze sexuálního obtěžování a pedofilie poté, co si jedna malá holčička ve zlosti vymyslí, že jí ukazoval pindíka, a škála nepříjemných důsledků na sebe nenechává čekat. Když si holčička uvědomí svou chybu a nechce vypovídat před psychologem, všichni dospělí to považují za známku studu k tomu, co se přihodilo. Když mamince řekne, že se mezi ní a Lucasem k ničemu podobnému nedošlo, vysvětlí si to maminka jako snahu vytěsnit zážitek ze své paměti. Ať už zkrátka kdokoliv udělá cokoliv, vždy to podle místních bude prokazovat Lucasovu vinu, vždy se zkrátka - použijeme-li myšlenky Karla Poppera - bude chápání důkazů měnit podle teorie, ne teorie podle získaných důkazů. A co je pro hlavního hrdinu ještě horší, jeho sousedi se tentokrát rozhodnou vzít spravedlnost do svých rukou. Pod vlivem ideje, že k monstru se člověk může chovat zas jen jako monstrum, postupně začínají likvidovat vše, co si Lucas celý život budoval. Hon je nepříjemný, syrový, nelítostný, působivý. Ukazuje totiž, jak propastný rozdíl může být mezi "zdáním spravedlnosti" a "spravedlností" jako takovou nebo že většina nemusí mít vždy pravdu (i když je na tom naše politické uspořádání založené). A zároveň nám připomíná, že dokázat, že něco neexistuje, něco není či se něco nestalo, nejde. Jak už totiž tvrdil Bertrand Russell v jedné své eseji: I když nebudeme mít jediný důkaz toho, že kolem Země obíhá čajová konvička, nikdy nemůžeme s jistotou tvrdit, že někdě na obloze, skrytá pohledům našich dalekohledů, není. [47th Karlovy Vary International Film Festival] (02.07.2012)

Hodně silné a mrazivé drama, nejděsivější na filmu je to, jak moc realisticky působí, tohle se totiž může stát naprosto každému. Dokonalá ukázka toho, kam až může vést obyčejná paranoia a úplná lidská zaslepenost. Celý film provází neskutečně mrazivá atmosféra, režisérovi se dokonale podařilo vyjádřit vnitřní pocity hlavního hrdiny, cítila jsem s ním a především druhá polovina pro mě byla těžce zvladatelná, měla jsem chuť někam zalézt a ukrýt se před světem. Velký podíl na tom má samozřejmě i Mads Mikkelsen, který opět podal strhující výkon, ten jeho pohled při scéně v kostele jen tak z hlavy nedostanu a velmi silně na mě zapůsobily i scény s Klárkou, které jsou strašně dobře vystavěné. Film, který se dotýká spousty aktuálních témat, která by nikomu neměla být lhostejná. (24.03.2013)

Ať si každý říká, kdo chce, co chce, ale Mads Mikkelsen je nejzajímavější a nejlepší herec Evropy současnosti. Každá jeho postava na plátně absolutně žije. Co žije, ona skrz to plátno dýchá. Hon je pro mě další jeho zářez na pažbě, kterým si musí získat všechny. Chápu, že využil situace aktuální dánské kinematografie, která je aktuálně plna těch nejlepších scénáristů a režiséru, ale prostě mu bylo dáno, aby se do této doby narodil a on to svojí osobností maximálně využil. Hon samotný je hodně těžce stravitelný film. Je vlastně o tématu, o kterém se těžce mluví a stejně tak těžce se musel i filmovat. Je to takové tabu, které v tomto filmu rozkrylo karty. Úžasné na tom všem je, že scénárista zřejmě za život přečetl povahu lidskou a přesně ukázal, co jsme, jakožto lidská bytost, schopná udělat a co naopak schopní udělat nejsme. Mads se tu proměňuje každou sekundou po absurdním zjištění a divák se topí v depresi, která nikomu nemůže dát spát. Přesně o tom jsou filmy. O emocích a o pocitech, nad kterými by se každý z nás měl pravidelně zamýšlet. Hon něco takového dokázal a musím říct, že je jeden z mála, co se nebál rozkrýt pravdu ukrytou někde v koutě každého z nás. (01.11.2013)

I dnes, druhý den po zhlédnutí tohohle filmu cítím úzkost, tu bez moc a strach, co bych dělala já, jak v roli obviněného, tak v roli rodiče. Je neuvěřitelné, co se honí v hlavičkách dětí, ale i dospělých. Pro mě dost silné scény při „výslechu“ Kláry, při střetu nejlepších kamarádu, hlavně po té, co maminka vysvětluje dceři, že se to opravdu stalo, návštěva Kláry, pes, obchod a kostel. Přistihla jsem se, že na Kláru křičím: „Tak už konečně řekni, že jsi to řekla, protože ti vrátil to srdíčko!“ Smutné bohužel je, že pokud se toto jednou stane a nakonec se dotyčný očistí, čistý nikdy nebude. Stále tam bude semínko pochybnosti. A já se ptám: „Kde je hranice mezi dětskou lží a skutečností?" (27.05.2013)

Aneb jak se prosté drama může v rukou zkušeného tvůrce proměnit v silnou látku, která chytne od prvních minut, a my už nemůžeme a ani nechceme odvrátit zrak. V pospolitém malém městečku se všichni znají, mámy od plotny, družní tatíkovští nimrodi i dítka tu a tam musejíc si vyslechnout ostřejší hádku svých rodičů. Mezi takové patří i Klara, holčička s andělským pohledem a jednou pomstou, které ani nerozumí. Obětí se stává čtyřicetiletá pomocná síla v mateřské škole Lucas, který si prošel rozvodem a který na vlastní kůži pocítí trest za neopětovanou „náklonnost“ v podobě rychle se šířící sousedské nákazy. Štvanice je to účinná, protože děti přece nelžou (jasně, že lžou) a navíc ty traumatizované se pokouší nepříjemné zážitky vytěsnit (tak si rodiče obhajují, když dívenka všechno uvádí na pravou míru). Nikdo už neřeší, že šlo o oblíbeného souseda, se škodnou se prostě musí pořádně zatočit. Díky bohu, že hlavní úlohu svěřil dánský provokatér Thomas Vinterberg charismatickému Madsi Mikkelsenovi (vyhledávám ho od dob působivého dramatu Po svatbě). V narušených rodinných vztazích Vinterberg znovu odkrývá skutečný stav společnosti, což dokonale ukázal v syrové Rodinné oslavě, kterou se hrdě hlásil k manifestu Dogma. Od té doby ušel kus cesty, a ač mi jeho další výlety moc nesedly, popasoval se i díky nim s vypravěčstvím hollywoodského typu. A ať se to někomu líbí nebo ne, přetahuje si tím diváky na svoji stranu. Mikkelsen, jeden z nejzajímavějších evropských herců posledních let, pod tlakem chybuje, provokuje, ničí svůj milostný život, přesto bojuje (v kostele, v marketu – skvělé scény). Žánrově nesmírně čisté.. (06.04.2013)